Kdo je klinický psycholog

Kdo je klinický psycholog

Řečí našeho zdravotnického systému se klinický psycholog zabývá  duševním zdravím a duševními nemocemi, psychickými obtížemi a fyzickými nemocemi vzniklými v důsledku nerovnováhy tělesné a duševní.

Zabývá se tedy: –   Psychickými  obtížemi např. depresemi, úzkostnými stavy, poruchami spánku atd.

  • Somatickými obtížemi souvisejícími s psychickou nerovnováhou v těle. Např. v důsledku stresových situací se mohou objevovat tělesné obtíže jako trávicí obtíže, bušení srdce, dušnost atd. Lékař po provedení vyšetření a zjištění, že tělesně je člověk zdráv, doporučí psychoterapii. Psychoterapie je ovšem vhodná i v případě, že je nemoc nebo orgánová dysfunkce viditelná. Každé onemocnění je totiž důsledkem nerovnováhy a ukládání napětí v těle.
  • Psychickými obtížemi souvisejícími se somatickými nemocemi a jejich omezeními v životě. Některým lidem se po úraze nebo prodělané nemoci změní život anebo náhled na dosavadní život a potřebují tyto zážitky zpracovat, porozumět jim a integrovat je.

Registrovaný klinický psycholog má oprávnění k výkonu samostatné činnosti udělené ministerstvem zdravotnictví na základě splnění určitých požadavků na vzdělání:

  • Absolvování vysoké školy – jedná se o obor psychologie na katedře psychologie některé z filosofických fakult našich univerzit (Karlova, Palackého, ..)

Obor se studuje na filosofické fakultě. Klinický psycholog je pracovníkem ve zdravotnictví, ale není lékař a nemůže vám předepsat léky. Absolvoval zkoušky z anatomie, fyziologie, neuropsychologie, neurologie apod., takže rozumí fungování lidského těla a propojení psychiky a těla.

  • Atestace z klinické psychologie – zkouška před komisí odborníků z oboru klinická psychologie. Psycholog ji může absolvovat po určité době několika let strávených v praxi. Pracoviště jsou stanovena odbornou společností a jejich kvalita je garantována státem. Zpravidla to bývají akreditovaná oddělení psychiatrie v psychiatrických či jiných nemocnicích.

Zkouška se skládá z dílčích oborů klinické psychologie jako např.: diagnostika, psychopatologie, první pomoc apod.

  • Psychoterapeutický výcvik – psycholog si vybere psychoterapeutickou metodu, která je mu blízká a v té absolvuje sebezkušenostní, zpravidla několikaletý výcvik. Tudíž potom ví, jak se jeho klient cítí a co při společné práci prožívá. Během výcviku nahlédne na vlastní historii a prožívání a porozumí svým emocím a integritě své osobnosti.
  • Funkční specializace – zkouška z psychoterapie před komisí odborníků z oboru psychoterapie.

Zkouška se skládá po dosažení atestace z klinické psychologie, absolvování psychoterapeutického výcviku a psychoterapeutické praxe pod supervizí.

  • I během své další psychoterapeutické práce má psycholog možnost využívat supervizi – konzultace své práce s odborníkem, který má oprávnění poskytovat supervizi.

Zároveň se dále vzdělává, navštěvuje odborné konference, semináře a přednášky.

 

 

Psycholog není lékař a nemůže vám předepsat léky. Na rozdíl od lékaře používání psychologickou diagnostiku, známou v povědomí veřejnosti jako „psychotesty“.

 

Nástroji práce klinického psychologa je psychodiagnostika a psychoterapie

Já osobně psychodiagnostické metody nepoužívám.

Mým nástrojem je psychoterapie. Dílčími nástroji rozhovor, pozorování, empatie, naslouchání, zpětná vazba. Často pracuji terapeutickou metodou Cesta.  Věřím, že každý člověk má klíček k úzdravě sám v sobě a mým úkolem je pomoct klientovi dojít k sebeúzdravě.

 

Psycholog žije svůj život stejně jako vy.

Má svou osobní historii a své vlastní příběhy – stejně jako vy.

Stejně jako vy překonává v životě překážky a prochází krizemi.

Není to expert na životy druhých lidí.

Nehodnotí ani vás ani váš život,

Nevidí do vás.

Má vzdělání, intuici, emoční inteligenci a cvik v metodách, které vás zavedou k sebepoznání a nahlédnutí do příčin situací a prožívání, kterým  chcete  porozumět a které chcete změnit.


Jakože vůbec nic vracím se ke svejm hrám
Ostatně co jsem živ, všechno jen předstírám
Srdce mi sevřel stesk, zavyla duše má
A že jsem zešílel, to nevím už jen já

Kráčím sám skanzenem všeho co mohlo být
Všeho co nebylo, vychladlej holobyt
V průvanu vlají mý prořídlý šediny
A že jsem zešílel, nevím já jediný

Jak se dívám na depresi

Jak se dívám na depresi

Nemám na mysli reaktivní depresi po tragické události, úmrtí blízké osoby ap. V tomto případě jde o zpracování traumatu anebo truchlení a to jsou procesy zcela přirozené a nutné.

Depresivní náladu zažil někdy v různé intenzitě každý z nás. Je to ten pocit, kdy se nám do ničeho nechce nebo dokonce cítíme nechuť, odpor nebo nedostatek energie a to co děláme, nám připadá nesmyslné. Někdy takové prožívání trvá hodiny, někdy dny, týdny, měsíce.

Depresivní nálada bývá doprovázena smutkem anebo pocity, že sami sobě nerozumíme, nevíme, co chceme, nic nás nebaví a nevíme, kam směřujeme.

V dětství obvykle víme, co nám dělá radost, co nás baví, co nás zajímá. Jsme ale okolnostmi, systémem, autoritami často vedeni jinam. A dlouho si to neuvědomujeme. Např. dítě řekne: „chci být zahradníkem“ a rodič odpoví: „ne budeš právníkem nebo zubařem, to tě uživí“. Zkrátka místo rozvíjení nápadů a  povídání si o tom, co by dítě chtělo, dostane často rovnou seznam záporů a negativních scénářů, jak špatně může dopadnout a rad a návodů, jak se nejlépe v životě uplatní. V důsledku potlačí svou přirozenou schopnost rozvíjet svou podstatu.

Může se to dít i v dospělosti, kdy jsme okolnostmi, rodinou, zaměstnavatelem ap. hnáni do činností, které  pro nás nejsou přirozené. A zároveň jsme naučeni potlačovat své touhy, protože bychom mohli dopadnout špatně, pokud půjdeme vlastní cestou.

Depresi vnímám jako formu psychospirituální krize – naše vlastní podstata nás zabrzdí v samovolné anebo nechtěné a okolnostmi vynucené cestě někam, kudy jít nechceme. Depresivní příznaky nás paralyzují a znemožní nám pokračovat v konání proti vlastní podstatě. Je na nás, jak tuto šanci využijeme.

Pokud dál pokračujeme v umlčování vnitřního hlasu – např. alkoholem, drogami, dávkami léků, horečnou činností, závislostí na jídle, závislostí na vztazích  atd., může se tato obtíž přesunout do fyzického onemocnění anebo chronické formy deprese.

V psychoterapii se potom zabýváme hledáním rozcestí, kde klient sešel ze své cesty. Na fyzické úrovni odhalujeme, kde uschoval napětí a příběh spojený s potlačením jeho vlastní podstaty.

Depresi vnímám jako šanci k vnitřní změně.

 


Jevy pozorovatelné na úrovni vědomí jsou především symptom a komplex. Symptom lze definovat jako fenomen zahrazení nebo rušení normálního průběhu energie, může se projevovat jak somaticky, tak i psychicky. Je alarmujícím signálem, který svědčí o tom, že ve vědomém zaměření něco podstatného nesouhlasí nebo je nedostatečné a že by tedy mělo dojít k rozšíření vědomí“, tj. k odstranění blokády, přičemž však nelze předem udat, kde se dané místo nachází a kudy k němu vede cesta.

Komplexy definuje Jung jako odštěpené části osobnosti – skupiny psychických obsahů, které se oddělily od vědomí a fungují autonomně, bez ovlivnitelnosti vůlí: ‚vedou tedy zvláštní bytí v temné sféře nevědomí, odkud mohou kdykoli brzdit nebo podporovat vědomé akty.

Psychoterapie

Psychoterapie

Psychoterapie je léčba duše psychologickými metodami. Zpravidla spočívá v hledání souvislostí mezi současnými problémy a zážitky z minulosti. Existují různé terapeutické metody a styly. Některé jsou více zaměřeny na nácvik a ovlivňování chování. Některé jdou hluboko do nevědomí.

My se budeme věnovat vašim vztahům a jejich vlivu na to, jak se v životě cítíte. Vztahům, které máte sami se sebou, s okolím a vztahům z minulosti. S tím souvisí i komunikace a i tou se můžeme, budete-li chtít, zabývat.

Chtěla bych ocenit Vaši odvahu a ochotu uchopit svůj osud zodpovědně a být jeho vědomým spolutvůrcem.

Nástrojem psychoterapeuta je naslouchání, porozumění, empatie (vcítění se do pocitů druhého člověka), respekt (partnerské a nehodnotící chování a komunikace), nepodmíněné přijetí (terapeut nehodnotí, neradí, přijímá vás), zpětná vazba (můžete se dozvědět, co terapeut vidí, slyší, co ho napadá, jak na něj působíte. Není to ale hodnocení ani rady.)

Společným nástrojem je řeč, vzájemné naslouchání a vzájemný respekt.

Nástroji pacienta jsou řeč a vyjadřování a prožívání emocí. Během vyprávění příběhu dochází k abreakci a katarzi. To znamená, že pacient si znovu odžije emoce, které nebylo dřív bezpečné vyjadřovat (např. se to v rodině trestalo nebo to bylo společensky nevhodné atd.) a dojde tak k očištění, odpuštění a může svůj příběh vidět a vnímat jinak. Je to velmi úlevné a většinou v důsledku tohoto procesu dojde i k rozšíření vědomí. To znamená, že člověk může potom tuto zkušenost mimoděk používat v běžném životě, vidí své příběhy z více úhlů pohledu a je v kontaktu sám se sebou. Vnímá to, co se kolem něj děje s větším porozuměním okolí i svým reakcím a pocitům a není obětí svého osudu, ale jeho spolutvůrcem – protože rozumí motivům svého jednání a může se tak více svobodně rozhodovat, ne být pod tlakem nevědomých tendencí.

Dokáže pojmenovat své pocity a často si i uvědomit, s jakou situací souvisí. Nemusí je potlačovat, ale může je svobodně přijímat a využívat jejich hybnou sílu – ne je potlačovat nebo být jejich obětí. Má již zkušenost, že potom přijde úleva, uvolnění a pocit vnitřního klidu.
Na začátku psychoterapeutických sezení je důležité stanovit cíl setkávání a jejich počet. Na konci každého sezení je dobré si říct, jak se cítíte a co si ze sezení odnášíte. Po nějaké době, na které se s terapeutem domluvíte – např. 5 sezení, 10 sezení ap., je důležité shrnout, kam se společná práce ubírá, zda splňuje vaše očekávání, zda vám něco přináší atd. Může se stát, že během práce na sobě zjistíte, že se objevují nová témata nebo že problém je vlastně někde jinde než jste ho původně viděli. Někdy se problém vyřeší během krátké doby a někdy je potřeba dalších sezení pro práci na sobě.

Během psychoterapie budete intenzivně prožívat nejrůznější pocity. Po prvním sezení se zpravidla dostavuje úleva z toho, že vás někdo vyslechl, že jste mohli o svých problémech otevřeně mluvit a nebyli jste za ně nijak hodnoceni. Při další terapeutické práci mohou přicházet nepříjemné pocity anebo ambivalentní – tj. protichůdné pocity. Jednoduše řečeno, můžete prožívat jak příjemné tak nepříjemné pocity a s tím související zmatek. Je to proces nutný pro léčbu duše a věřte, že ta úleva a otevření nových cest v životě, za to stojí.

Může se stát, že během sezení nebo následně po něm budete mít pocit, že terapeut řekl něco, co vás zranilo, naštvalo, s čím zásadně nesouhlasíte, ale terapeutovi jste to neřekli. Třeba proto, že vás to zaskočilo, cítíte respekt z autority, bojíte se konfliktu nebo jste si to bezprostředně neuvědomili a došlo vám to až později.

Když v sobě budete tyto emoce skrývat, bude to bránit další společné práci. Mluvte prosím o svých pocitech. Je to naprosto bezpečné a nic se vám nestane. Naopak vztah se vyčistí pro další práci. A vy navíc získáte novou dovednost i do reálného života.

Může se stát, že pocítíte odpor pokračovat v terapii. Třeba z výše uvedeného důvodu nebo se otevřelo nějaké téma, které je pro vás těžké anebo ohrožující. Tento proces může být vědomý ale i nevědomý. Je důležité v terapii pokračovat a o těchto svých pocitech mluvit. Je třeba přijít na to, co tento odpor způsobuje. Není dobré terapii přerušit bez rozebrání situace s terapeutem.

Pokud skutečně máte potřebu terapii přerušit, ukončit nebo vyhledat jiného terapeuta, je důležité o tom mluvit a pojmenovat důvody, které vás k tomu vedou.
Terapeut jednak potřebuje vědět, že jste v pořádku a jednak i on potřebuje porozumět tomu, jak se cítíte a co vás vede k takovému kroku. A vy potřebujete vzájemný vztah ukončit a porozumět tomu, co se ve vás děje.

Pokud se skutečně rozhodnete terapii ukončit, je důležité shrnout, kam jste společně na vaší vnitřní cestě došli.

Čas od času se některým lidem může stát, že mají nutkání nějak si ublížit. Nebo nevidí řešení svých problémů a napadá je, že by bylo lepší nebýt. Pokud se vás něco takového zmocní, mluvte o tom prosím s terapeutem. Budete překvapeni k jakým novým řešením, která jste sami neviděli, dojdete.

Během terapie můžete mít pocit, že se nikam neposunujete, že je to k ničemu ap. Mluvte o tom se svým terapeutem. Může to být tím, že se vědomě či nevědomě bojíte do nějakého tématu vstoupit, necítíte se z nějakého důvodu s terapeutem bezpečně, potřebujete jiný druh terapie atd. atd. Je ale důležité o tom mluvit a společně tohle téma rozebrat.

Terapie není nekonečná. Terapeut vás může provázet během ohraničeného počtu několika sezení nebo několika měsíců i let. Přesto se jednoho dne dohodnete na ukončení vzájemných setkávání a vás čeká možnost naplno a samostatně rozvinout krásu a možnosti své dospělé osobnosti.

Mgr. Veronika Chytilová

 


Mám noční můry otrávený Biolitem

Nejasno s vlastním  bytem
Deset smrtelných hříchů
Jsem citoslovcem smíchu
A ságou špatných nálad
Důsledkem villonských balad
I v klidných časech jsem vichřicí vláčen
Mám v dlouhých vlasech
Proměnlivost mračen
Znamením střelec
Údělem pěšák v matu
Zbytečná mince vhozená do automatu
Žebrání tepla z cizích žhavých plátů
Diagnóza cejchu pijáků destilátů
Snad ještě douška –
Jak těžké žíti s citem –
Mám noční můry otrávený Biolitem